Je vtipné, jak se souběžně s prosazováním čtení DNA ukazuje, že to vlastně není tak k užitku, jak se čekalo. DNA není zdaleka jediný řídicí mechanismus fungování organismů. Jednak kromě jaderné DNA, která je míněna takřka ve všech populárně-naučných článcích o čtení DNA, máme také mnoho mimojaderného genetického materiálu (nejvíce se v tomto ohledu mluví o mitochondriální DNA), jednak samotné fungovaní jaderné DNA je určováno metylací DNA (zjednodušeně jde o obalení DNA metylovými skupinami a pozice a "mocnost" těchto skupin vypíná či zapíná jednotlivé geny)*. Bohužel při současných technologiích čtení DNA se metylace DNA ztrácí a přestože tedy má zcela zásadní funkci na fungování DNA, nemáme informace o tom, jak na tom byl člověk, kterému byla přečtena DNA.Pokud bych to měl popsat nějakým přirovnáním blízkým IT, představte si, že máte obrovský kód, kde jsou různé funkce vypnuty formou komentáře (rem, ***, to je jedno). A vy máte technologii, která čte celý kód, ale nepřenese komentáře. Nejste tedy schopni říct, které funkce jsou v kódu skutečně používány a které jsou jen zapomenuty či připraveny k budoucímu použití.Obávám se tedy, že to, o co se snaží Google, není zas tak užitečné a významné, jak to na první pohled vypadá. Mnohem potřebnější by bylo zdokonalit techniku čtení genetické informace tak, aby byly zachovány i veškeré epigenetické informace (kam patří zmiňovaná metylace DNA), tak i veškerý mimojaderný genetický materiál. Teprve potom by stálo za to začít dělat nějaké masivní odběry genetického materiálu a začít statisticky vyhodnocovat anamnézu těchto lidí. Bez toho, abychom měli úplnou informaci o všech parametrech (či alespoň o většině z nich), které ovlivňují fungování těla, je většina studií na tohle téma zoufale nedostatečná a mohou přinést více škody než užitku (viz třeba velmi sporné sledování rizika downova syndromu během těhotenství).---
* Před časem proběhl velmi zajímavý pokus ohledně sledování metylace DNA u jednovaječných dvojčat. Je z mnoha věcí zřejmé, že jednovaječná dvojčata nejsou tak stejná, jak by pouze dle DNA měla být. Ukázalo se, že už velmi krátce po porodu jsou na DNA jednovaječných dvojčat navázány velmi rozdílně metylové skupiny a ovlivňují tak následný vývoj. Mimo jiné se tímto pokusem prokázalo, že způsob metylace DNA je ve velké míře určen náhodou a nikoli prostředím, ale také to otevřelo spoustu nových otazníků. Asi hlavní je otázka, jakým způsobem si organismus hlídá, aby metylace DNA probíhala v celém organismu s minimální variabilitou? Pokud je to náhoda a nikoli prostředí, jaký je vlastně mechanismus synchronizace mezi miliony buněk celého těla?
