Je květen, 1945 a pro občany okupovaných Českých zemí začíná pracovní den. Je více než jisté, že druhá světová válka brzy skončí. Londýnské vysílání rozhlasu, začínající slovy .,,Volá Londýn...“ dodává lidem naději a hlavně důležité informace o postupu fronty. Berlín padl, Německo kapitulovalo.
Jsme v Praze, v ulici v Zahradách, v rohovém domě číslo popisné 843/1. Na rohu je hospoda ,,Na růžku“, směrem dolů do ulice několik krámků a to mlékárna, dále vchod do domu a při pohledu z ulice napravo od něj Kadeřnictví a holičství pana Emila Duška z Hrádku nad Nisou, rodáka z Horní Čermné u Letohradu. Duškovi byli nuceni opustit prosperující podnik na hrádeckém náměstí už v září 1938, po zřízení protektorátu Čechy a Morava a zabrání pohraničního území českého státu Němci. Po dobu války a pět dalších poválečných let žila rodina v Praze.
,,Táto, teď si sedneš na zadek, pan Dušek sundal německou firmu a vyvěsil českou vlajku,“ říká udýchaná dcerka hostinského Chomoutského svému otci..
,,Tak to už je konec! Německou firmu shodím taky.“ Jak hostinský řekl, tak také učinil.
Pátého května, ráno. Český rozhlas hlásí již jen česky. Pan Emil Dušek ve svém kadeřnickém a holičském salóně začal jako obvykle svoji práci. Právě holí pana Fereše, pravidelného zákazníka. Namydlil jeho tvář podruhé, chystá se k druhému přeholení, když se z radia ozve: ,, Voláme českou policii, české četnictvo, a vládní vojsko, přijďte na pomoc českému rozhlasu. Voláme všechny Čechy, u rozhlasu se střílí, ......“
Pan Dušek energicky otřel bílým ubrouskem tváře pana Fereše, aniž by ho holil podruhé: „Tak, pane Fereši, to pro dnešek stačí! Přijďte jindy!“ Co nejrychleji vyprovodil zákazníka ze dveří. Svého třináctiletého syna požádal o sekyrku, kterou rodina měla připravenou v evakuačním zavazadle a při leteckém náletu na Prahu ji s sebou nosil syn do krytu. Stavil se pro hostinského, pana Chomoutského. Spolu spěchali do centra Prahy, k rozhlasu. Na hlavní třídě jim zastavil šofér nákladního auta a přibral je na korbu mezi další muže, také spěchající k rozhlasu. Náhle zaskřípěly brzdy. Šofér auta prudce zabrzdil těsně a zastavil těsně před jednotkou německých vojáků, pochodující po chodníku. Byla to hlídka, která měla vystřídat Němce na hlídce na Žižkově. Chlapi z korby náklaďáku seskákali a vrhli se s holýma rukama na vojáky, aby jim sebrali zbraně. Ti Němci byli dost překvapení, nikdo z nich něco podobného nečekal a velící důstojník se rozplakal, že bude zastřelen, pokud se on a jeho jednotka vrátí do kasáren beze zbraní. Pan Emil Dušek uměl dobře německy. V pohraničním městě, v Hrádku nad Nisou do jeho kadeřnictví chodili před válkou kromě českých zákazníků a zákaznic i místní němečtí občané a i návštěvníci z nedaleké Žitavy. ,, Nemusíte se vracet do kasáren, je konec války, běžte domů!“ , řekl veliteli německé jednotky v jeho rodné řeči.
Více se o četu odzbrojených Němců, muži spěchající na pomoc rozhlasu, nestarali. Naskákali zpět na korbu náklaďáku a šofér pokračoval v rychlé jízdě Prahou.
Šofér zavezl skupinu odvážných vlastenců k dolnímu nádraží v Libni. Tam měli Němci připravený obrněný vlak plný zbraní a střeliva. Pomocí zbraní, ukořistěných hlídce, se obráncům Prahy podařilo vlak získat. Zbraně a munice posloužily k obraně českých pozic na různých místech.
Už z dálky bylo slyšet od rozhlasu střelbu. V ulici poblíž rozhlasu bylo české velitelské stanoviště, ze kterého velitelé konané akce řídili. Boje o rozhlas pro naši nyní už známou skupinu z nákladního auta, trvaly, podle slov přímého účastníka, pana Emila Duška, do večera téhož dne. Tehdy už mělo povstání pražského lidu proti německým okupantům pevné profesionální velení z řad českého vládního vojska a českého četnictva.
Odvážných mužů, kteří byli odhodláni udržet rozhlas v českých rukou za každou cenu, i za cenu vlastních životů, bylo hodně a brzy se jim podařilo donutit německé jednotky k ústupu.
Na výzvu českého rozhlasu, volání o pomoc, přicházejí do Prahy vojska generála Vlasova, ale Němci se ještě nevzdávají, začínají stahovat svoje vojska ku Praze.
Týž den večer skupinu odhodlaných mužů, mezi nimiž byl i živnostník z Prahy – Libně, pan Emil Dušek, holič a kadeřník, z ulice v Zahradách, odveleli na pomoc k Hlavnímu nádraží. Hrozba, že se Němcům podaří dostat se do Prahy po železnici, byla více než aktuelní. I bitva o nádraží skončila vítězně, i tam se podařilo udržet české pozice.
Dva dny jsme o našem odvážném tátovi vůbec nic nevěděli. Po dvou dnech se na chvíli zastavil doma, ujistil se, že je rodina v pořádku a šel znovu do ulic Prahy. Bylo třeba odzbrojit německé fanatiky, kteří stříleli z oken sklepů nebo půdních prostor domů na náhodné chodce. To bylo velmi nebezpečné, nikdo nevěděl, kdy a odkud padne výstřel. Táta se nám naštěstí vrátil domů živý a zdravý.
Prchající Němci odhazovali všechno, co je tížilo a při útěku zdržovalo. Nechtěli padnout do ruského zajetí.
Pražané vítali 9. května Rudou armádu. Na oslavu vítězství nad fašisty se v pražských ulicích tančilo.
Marie Mayerová, rozená Dušková
Donín 272
463 34 Hrádek nad Nisu
telefon: 482 313 771
&n bsp; &nb sp; &nbs p;   ; & nbsp; &n bsp; Psáno v neděli, 13. března 2005