Česko je na tom z hlediska ICT v mnoha ukazatelích nejhůře ze všech evropských zemí. Může za to mimo jiné nezájem vlády, korupce, předražené zakázky a špatné školství.
Česká republika ve využití informačních a komunikačních technologií významně zaostává za evropskou špičkou a reálně hrozí, že se nedostatečná podpora ICT segmentu projeví na konkurenceschopnosti a dalším vývoji tuzemské ekonomiky. Už delší dobu nepříznivý stav by měla změnit druhá verze dokumentu Digitální Česko, kterou nyní mohou připomínkovat jednotlivé vládní resorty. Teoreticky se toho může změnit hodně, praxe ale tak jednoznačná být nemusí.
Česko v ICT oblasti selhává v mnoha ukazatelích. Podle aktuální studie Evropské komise naší zemi patří ve využívání moderních technologických prostředků až 33. místo (před námi je mimo jiné Kazachstán) z celkových 59 měřených států. Podobně, a někdy i hůře, mluví také další mezinárodní srovnávací žebříčky – například údaje Světového ekonomického fóra, A. T. Kearney, IMD a další. V nich Česká republika nedosahuje v ICT průmyslu ani průměru v rámci evropských zemí.
Využívání informačních a komunikačních technologií přitom má být jednou z hlavních cest, jak by se Evropa měla dostat z neustálých ekonomických problémů. Evropská komise už dříve vzkázala, že ICT sektor považuje za stěžejní pro další rozvoj a konkurenceschopnost. Mimo jiné tak v rámci programu Evropa 2020 vyzývá jednotlivé země k tomu, aby redefinovaly své strategie tak, aby se rozvoj ICT co možná nejvíce podpořil.
Montovna aut namísto inovačního prostředí
Ze Strakovy akademie však letos do Bruselu odešel dokument národního programu reforem, který tato doporučení zahrnuje pouze minimálně, a tuzemští vládní stratégové v něm zmiňují především podporu tradičních odvětví, jakými jsou strojírenství a automobilový průmysl. Podle kritiků se ale Česko a potažmo celá Evropská unie musí zaměřit na podporu průmyslu s tzv. přidanou hodnotou a namísto pouhého montování součástek vyrobených v jiných zemích takové součástky navrhovat, vyrábět a používat.
Vývoj ICT by byl, horší už je to s jeho přidanou hodnotou. Česko je spíše montovna, než inovátor. Zdroj: ČSÚ
Jedním příkladem za všechny jsou montovny asijského giganta Foxconn v Kutné Hoře a v Pardubicích. Odsud si míří smontované servery a osobní počítače do velké části světa, jednotlivé komponenty se k nám ale dováží odjinud a za hranicemi zůstává rovněž veškeré intelektuální vlastnictví. Česko už přitom několik let vyváží více těchto výrobků, než kolik vyváží automobilů.
„ICT průmysl v podstatě nemá žádnou prioritu ve vládní politice pro posílení mezinárodní konkurenceschopnosti země,“ myslí si šéf české ICT Unie Svatoslav Novák. Jeho nezisková organizace, která v Česku sdružuje prakticky všechny významné technologické společnosti, se snaží promlouvat do počínání vlády a navrhuje kroky, kterými by se měla země vydat. Úspěchy ale často nejsou nikterak velké.
Z dokumentů, které má Connect.cz k dispozici, například jasně vyplývá, že se ICT Unie snažila do národního programu reforem zakomponovat co nejvíce bodů a formulací podporující technologický průmysl. Doporučené připomínky mírnily zejména obsažená prohlášení o další významné podpoře automobilového a strojírenského průmyslu a přidávaly prakticky chybějící pasáže o informačních technologiích. Vše vycházelo zejména z dokumentu „Digitální agenda pro Evropu“, kterou v rámci Evropa 2020 sepsal právě Brusel.
„Úřad vlády akceptoval některé připomínky ICT Unie, jež zdůrazňují důležitost digitální ekonomiky, orientaci na vývoj a inovace či rozvoj strategických ICT služeb s vysokou přidanou hodnotou,“ popisuje pro Connect.cz Novák. „Přesto se domníváme, že uvedený dokument stále příliš upřednostňuje například strojírenský průmysl a některá další tradiční odvětví a nebere v potaz dynamické změny světové a evropské ekonomiky.“ To podle něj svědčí o určitém přezíravém postoji vlády a celkově politické reprezentace v Česku k oblasti ICT.
Strategie, které nikdo nerespektuje
Zanesení připomínek přitom mělo být klíčové pro další směřování investic, minimálně z čistě formálního hlediska. Průmyslové oblasti, které nejsou v programu reforem uvedeny, totiž nemohou dosáhnout na evropské dotace z programu určeného pro roky 2013 až 2018. Šance pro získání evropských peněz na ICT projekty tak v Česku klesají. „Veškeré dotace z EU budou vypláceny pouze v případě, že tyto programy budou zaneseny v onom strategickém dokumentu,“ upozorňuje šéf ICT Unie.
Na vládě nicméně vznikl dokument další – zmiňované Digitální Česko verze 2.0. Ten navazuje na předchozí verzi, kterou tuzemská politická garnitura sice schválila, v praxi byl ovšem dopad minimální a realizována byla ani ne polovina navrhovaných plánů. „Dokument schválený vládou v podstatě nikdo nedodržuje,“ konstatuje Novák a potvrzuje tak slova několika dalších zdrojů. Obě verze Digitálního Česka tak sice strategie pro ICT odvětví definují, minimálně v případě první verze je ale nikdo nerespektoval.
Sociální síť českých informatiků a vyhozené státní peníze komentář
To je ostatně problém i dílčích návrhů pro zlepšení jednotlivých státních segmentů. Ministerstvu zdravotnictví byl například předložen dokument, který navrhoval povedený plán pro budování tzv. eHealth – elektronického zdravotnictví. „Byl přijat pozitivně, ale do zákonů a vyhlášek se z něj zatím nedostalo téměř nic,” popisuje běžnou praxi Novák. A mezitím vznikl projekt jakým je IZIP.
Na ministerstvo pro místní rozvoj zase putovala doporučení k úpravě legislativy a praxe týkající se veřejných zakázek v oblasti informačních a telekomunikačních technologií. Ministerstvo je odmítlo s odvoláním na údajné nesoulady s doporučeními Evropské unie. Ty ale – aniž by to bylo velkým překvapením – podobná doporučení navrhují také.
V samotné druhé verzi Digitálního Česka je každopádně popsán ideální stav nápravy, a pokud by ho zdejší státní představitelé začali naplňovat, postavění České republiky by se mohlo změnit k lepšímu. Dokument počítá se zaváděním vysokorychlostního internetu tak, aby k němu měly přístup i méně frekventované lokality. Podíl uživatelů k celkové populaci je u nás 5 procent pod průměrem Evropské unie (k internetu je připojeno 61 procent domácností) a u každodenních uživatelů celosvětové sítě je to dokonce 15 procent pod průměrem. Čeští občané nejenom vlivem této skutečnosti využívají online služby méně než zbytek Evropy a za námi jsou pouze Rumunsko, Řecko a Itálie, kde je možné pozorovat podobné praktiky jako v Česku.
Digitální Česko otevřeně kritizuje dřívější absolutní nefunkčnost Českého telekomunikačního úřadu a plánuje, že by změnu mohly přinést mobilní sítě čtvrté generace. Do pokrytí slabších oblastí rychlým internetem by finančně měl vstoupit samotný stát a návrhy počítají s tím, že by do roku 2020 měla mít většina tuzemských domácností rychlost připojení alespoň 30 Mb/s a celá polovina pak rovných 100 Mb/s.
Korupce, předražené zakázky a nefunkční eGoverment
Pokud papíry, které nyní mohou připomínkovat jednotlivé vládní rezorty, projdou finálním schválením na zasedání vedení země, a ve skutečnosti se podle nich bude postupovat, měly by mít dopad také na legislativu kolem internetu. Digitální Česko například popisuje, že by stát měl do elektronického prostoru vstupovat pouze minimálně a zásadně by se mělo změnit postihování pirátství, zejména tzv. kriminalizace mládeže, která je například trestána za podporu warezu. S tím souvisí také vytvoření lepších podmínek pro šíření digitálního obsahu podléhajícímu autorským právům.
Peníze do eGovermentu proudí, využívány jsou ale neefektivně a část padne na korupci.
Značnou v roli v dalším vývoji musí sehrát samotná státní správa a její přerod na tzv. eGoverment. A to se u nás prozatím zásadně nedaří. „V Česku jsme svědky neustálého přešlapování na místě a dokonce regresivních kroků. Příkladem jsou i jinak záslužné projekty eGovermentu, jejichž realizace a financování se setkávají s mnoha úskalími včetně minimálního zájmu vlády,“ popisuje Svatoslav Novák. Pro nezdárné příklady není třeba se vracet daleko do historie – teprve nedávno odezněla kauza nefunkčního registru vozidel, zdravotních knížek IZIP nebo elektronických datových schránek.
Nefunkčnosti tuzemského eGovermentu si rovněž všímají významné mezinárodní organizace, třeba podle OSN je situace v této oblasti v Česku velice špatná. Má to několik důvodů. „Tato situace je ovlivněná korupcí a tím, že ICT zakázky stojí více, než by měly,“ popisuje jeden z oněch důvodů prezident Microsoftu pro Evropu Jan Mühlfeit. Problémem podle nejvýše postaveného českého manažera není to, že by stát do ICT investoval málo (jenom IZIP vyšel daňové poplatníky na zhruba 2 miliardy korun), ale tristní je především korupční prostředí a neefektivita.
Ve státní správě rovněž chybí kvalifikovaní odborníci. Počet lidí s pokročilými znalostmi informačních technologií je u nás až o 40 procent nižší, než ve skandinávských zemích. A pokud odborníky máme, v drtivé většině případů se nechají zaměstnat jinde, než v disfunkčních státních orgánech. „Na vině je ale také neustále klesající úroveň školství,“ myslí si Mühlfeit. Právě rozkládající se české školství, jehož stav vygradoval za nešťastné vlády exministra Josefa Dobeše, postihují každoročně větší trhliny. A zdejší studenti vykazují pokles konkurenceschopnosti prakticky ve všech oblastech, od chápání textu až po matematické znalosti.
Nedůvěra občanů
Tragicky provedené státní ICT projekty, mezi které je možné počítat také Síť IT za 28 milionů korun, kromě zbytečně utracených a zpronevěřených peněz mají za následek také skutečnost, že lidé přestávají eGovermentu jako celku věřit. Podle průzkumu, který si nechala udělat ICT Unie, si 49 procent dotázaných občanů myslí, že se českým vládám nepovedl ani jeden ICT projekt. Podobné počet lidí, 48 procent, situaci nedokáže posoudit, 2 procenta negativně hodnotí datové schránky a zbylé 1 procento spadá na ostatní.
Celá situace ovlivňuje důvěru občanů k ICT a eGovermentu. Zdroj: ICT Unie
„Neúspěšné realizace ICT projektů ve veřejné správě poškozují pověst ICT průmyslu jako celku. Ten přitom významně přispívá k výkonu české ekonomiky,“ potvrzuje situaci šéf Unie. Odborníci jsou proto přesvědčení, že kvalita eGovermentu se musí výrazně zvednout, například tím, že se začnou na internetu vyvěšovat všechny audity, tendry, smlouvy a další veřejné dokumenty, a že je nutné začít přicházet s pozitivními příklady.
Kromě zavádění vysokorychlostního internetu, stavby fungujícího eGovermentu a využívání těchto služeb občany je pro další posílení konkurenceschopnosti zahrnout ICT do součástí exportní strategie. Informační technologie jsou evidentně v mnoha ohledech hnacím motorem ekonomiky. Podle evropských analýz právě tato oblast stála v posledních 15 letech za polovinou růstu produktivity ekonomiky v Evropě. Internetová ekonomika by během následujících 2 let měla tvořit až 6 procent HDP v Česku a tržby v ICT se podle údajů Českého statistického úřadu v roce 2010 přesáhly hodnotu 520 miliard korun.
V oblasti investic do výzkumu a vývoje v ICT zaostává Evropa jako celek. Evropské výdaje na tuto oblast činí pouze 40 procent vynaložených financí ve Spojených státech a navíc efektivita těchto investic často není zdaleka tak vysoká, čemuž brání mimo jiné složitá byrokracie a roztříštěnost jednotlivých trhů. Návrh nové evropské digitální agendy počítá s tím, že by se výdaje na výzkum a vývoj v ICT měly do roku 2020 ze současných 5,5 miliardy eur zvednout na až 11 miliard.
Investice by ve velkém měly proudit také do tuzemských technologických startupů. Stát připravuje fond, který by měl mezi mladé projekty rozdělit až 1,5 miliardy korun. Spuštění se nicméně stále protahuje a pořád není jasné, jak to celé bude fungovat. Soukromí investoři jsou navíc toho názoru, že většina startupů žádné státní peníze nepotřebuje a bohatě postačí peníze od soukromých subjektů. Obrovská částka a fakt, že se musí spotřebovat už do roku 2015, podle mnohých opět nahrávají k tomu, že budou peníze rozdělovány netransparentně.
To, zda vytvářené dokumenty, pravidla a strategie, bude ve výsledku skutečně někdo dodržovat, není vůbec jasné. Pokud ale má v českém ICT nastat dlouhodobá změna, musí veškeré zásady najít shodu napříč kompletním politickým spektrem a musí být nezávislé na střídání politických garnitur. I to je totiž v českém prostředí zásadní problém – snahy sebelepšího nezávislého úředníka mohou přijít vniveč s výměnou politických elit.
