Designér Adam Hrubý je neobvyklý. Místo poslušného přepínání mezi dnem a nocí pospává v tříhodinových intervalech a sleduje životní cyklus webových memů. TAG rozhovor.
Adam Hrubý je grafický designér, specializuje se na branding a firemní design, webdesign a postprodukci. Vystudoval grafický design a multimédia na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity, později působil jako art director ve firmě Cognito a švédském studiu Amore. V roce 2007 spoluzakládal studio Filmochod, dnes je na volné noze.
<dobrý design>
Design je všude. Celý svět je navržen a nadesignován, vymyšlen a tvarován. Ten nejlepší design se tak hladce spojí s tvým světem, že si ho ani neuvědomíš. Je tak zřejmý, až je neviditelný.
Design bohužel není téma. Nepíše se o něm. Nemluví se o něm. Nelajkuje se, nehejtuje se. Kočka hrající na klavír hýbe masami víc.
Grafický design, který se mě týká víc, je o něco méně použitelný, a tedy ještě o něco hůře hodnotitelný. A kdo vůbec může design hodnotit? Veřejná debata existuje na vulgární úrovni — hodnotí se pouze líbivost. Na lidové shodě přitom zas tak nezáleží. Dobrý design bude vždy konsenzem elitářské subjektivity. Elity ale radši mlčí. Bojí se davu.
<Filmochod>
Řekl by sis, že video je nejaktuálnější internetovou formou. YouTube je druhý nejpoužívanější vyhledávač. Tisíc obrazů vydá za tisíc slov. Soulad obrazu, hudby, slova a zvuků dokáže zaujmout, prodat, vysvětlit, rozněžnit, rozvášnit a rozbít cokoliv lépe a přístupněji než text a fotky. Komerční rozmach videa však u nás přijde ve chvíli, kdy si tohle uvědomí i podnikatelé.
Tedy aspoň to jsme si mysleli, když jsme Filmochod zakládali. Propojili jsme zkušenosti z filmových, výtvarných a technologických oborů a začali video produkovat. Řídíme se pokorně-sebechvalným heslem „We suck cock, but we suck it dry“.
<Česko>
Největším českým stereotypem je stereotypní přemýšlení. Touha po bezpečí lůna předsudků, touha někam patřit, upíraná identita nás nutí se jakože nebrat vážně, zároveň ale plakat do polštáře.
Některé stereotypy si slepě a neprávem přivlastňujeme, „typicky české“ vlastnosti, na které jsme tak trochu ironicky hrdí, vůbec nejsou české. Z některých tvrzení je mi však úplně smutno — nejvíce asi z rekurzivní definice mýtu o takzvané „české malosti“. Kdo jiný než tvor bez identity a sebevědomí se užíváním tohoto mýtu takto nechtěně definuje?
Pokud trváš na nějakém tvrzení: Myslím, že málo chválíme za malé věci a jednáme hystericky o banalitách.
<rozšířená realita>
Ačkoliv pro většinu uživatelů zní pojem augmentovaná realita jako technoblábol z budoucnosti, koncept je tu desítky let. Populárně si ho musí uvědomit každý, kdo viděl Terminátora nebo hrál nějakou FPS počítačovou hru. Informační vrstva natažená přes realitu má však zcela funkční využití. A druhů využití je neskutečně mnoho — od asistence operujícího chirurga po nalezení cukrárny v Adamově.
S augmentovanou realitou jsem pracoval ve své diplomce, a právě zcela nefunkčně. Použil jsem ji jako bariéru, jako problematizaci přítomnosti výtvarného díla. Fotografický portrét jsem nechtěl umístit do galerie nebo do veřejného prostoru, ale dostat ho „mimo realitu“, přitom ho však s prostorem svázat. V galerii visí značky (markery), které označují místo, kde se dílo nachází. Ve skutečnosti je tam jen odkaz na dílo samotné. Aby ses k němu dostal, potřebuješ technologii, v tomto případě smartphone a aplikaci.
Některým návštěvníkům však k ukojení touhy po konzumaci umění stačí pohled na abstraktní značku. Důležité je vedle ní umístit štítek s názvem díla.
<kde se rodí memy?>
Dnes? Většinou na 4chanu. V širším slova smyslu je mem nějaká jednotka kultury. Variace, mutace a dědičnost udržují mem naživu. Mechanismus šíření je stigmergie — tedy jakási nepřímá spolupráce mezi původci.
Internetové memy jsou neuvěřitelně akcelerovaný fenomén. Od zrodu a zcela nepředvídatelného ujmutí, hajpu a glorifikaci k absolutnímu vytěžení a zastarání může uplynout pouhý měsíc. Střet oldfags a newfags je proto spíše komický. Například „rage comics“ byl kdysi souladem odporu a sdílení utrpení, dnes je spíš jen utrpením. Jeho forma se vyčerpala a obsah je banální. Gooby, pls!
<bod FFFFFFUUUUUUU>
Okamžik, kdy sebevědomý řešitel problému dostává tolik facek a klacků pod nohy, že už se na to může vysrat. Moment, který na sobě pozoruju, a snažím se mu předejít. Věřím, že to není jen záležitost tvůrčích povolání, ale u těchto je asi nejviditelnější střet ega s očekáváním.
Ošklivá, tlustá kráva, které to pálí.
Sedí celé dny na netu, ven z bytu vychází zhruba dvakrát do měsíce. Táhne jí na třicet, cítí se jako dítě a fyzicky je jí přes padesát. Je hluchá ze špatně ozvučených zkušeben, zkroucená ze scrollování, osleplá z obrazovky a obézní z chleba.
Celý život hledá uplatnění pro svoje talenty, ale brání ji v tom její pohodlnost a intelektuální tik — pochybovat o všem. Živí se svým vkusem a nebojí se ho obhajovat. Pohrdá nerdy, přitom je jednou z nich. Kdyby vyhrála miss, přála by lidstvu více soudnosti.
<všichni jsme Godot>
Beckett potkal Gándhího a ptá se ho: „Na co čekáš?“
„Až umřu hlady,“ říká Gándhí.
Jsme ti, na které čekáme. Uvědomit si, že nemá cenu čekat na někoho, kdo za náš vyřeší naše problémy, není až tak objevné. Mnohem víc bolí si to osvojit a žít podle toho. Je to hořký lék na fňukání.
<The End is Near>
Konečnost všeho někoho osvobozuje a někomu nahání husí kůži. Ačkoliv bych měl být s koncem smířen, v duchu se podvádím a sním o nekonečnu.
