Co se divíš, vezmeš jednoduché jádro, nasekáš ho na wafer, doplníš sběrnici, na ni dáš ještě komunikační kanál aby se jádra o přístup na ni nehádaly a máš to.
Widlím a vše pod x86 architekturou 386 v podstatě stačí. Ty nové instrukce, které se cpaly do procesorů vyšších, jsou fajn, ale stejně se rozešly (MMX a 3DNOW!) a Intel a AMD tak nepoužívají stejnou sadu... Takže máš obrovský procesor který umí spoustu funkcí, ale ty využíváš tak čtvrtinu (tj. 75% jádra je zbytečných - velikost, spotřeba, cena)
Pokud se podíváš sem, má procesor jinou instrukční sadu a spousta instrukcí jsou pseudoinstrukce (tj. jsou poskládané z base instrukcí jako program)
http://www.tilera.com/scm/docs/UG101-User-Archi... ...
Tato koncepce - jednoduché jádro s pseudoinstrukcemi zde byla před dvaceti lety, díky tomu vznikla spousta jednočipů - pseudoinstrukce je jednoduchá na návrh, zabere minimum prostoru - její základní nevýhodu je to, že se vykonává v několika taktech procesoru (podle počtu operací). Analýzou sw je možné zjistit, jaké funkce jsou nejvíce používané a podle toho optimalizovat další verzi třeba přidáním této funkce do instrukční sady, tj. nebude se vykonávat jako pseudoinstrukce a díky tomu bude běh programu rychlejší...
Ale nesmí se to přehnat - jinak se jádro nafoukne a tato výhoda zmizí. A zákazníci právě oceňují nízkou cenu a dobrý výkon... Na to pár firem v tomto segmentu už dojelo...