Transakce má více otazníků než vykřičníků a není pro nikoho na české straně velkou výhrou. Připusťme však, že ve zlé situaci a ze všech možných řešení je možná tím nejméně špatným
Český stát se rozhodl prodat svůj podíl v Českém Telecomu, tedy 51 %, za 55,3 miliardy korun, přesněji řečeno za 1,82 mld euro – částka je určena v evropské měně, takže korunová suma se může ve výsledku mírně lišit. Kupcem je ten ze dvou zbývajících zájemců, který nabídl více, což je konsorcium složené z banky Deutsche Bank s telekomem
TDC (ten je složený z amerického telekomu UBS a dánského telekomu Tele Danmark). To, že tento zájemce nabídl více než druhý, neznamená, že nabídl
mnoho: tato částka
neodpovídá valuaci založené na dlouholeté finanční výkonnosti ČTc, nicméně
odpovídá současné tržní situaci a náladě, která telekomunikační firmy zatlačuje hluboko dolů. Kurs akcií ČTc na pražské burze činil těsně před nabídkou 269 Kč na akcii, nabídnutá cena odpovídá 340 Kč na akcii, tedy s nadprůměrným, dvacetišestiprocentním bonusem. Další důležité dvě informace jsou, že veškeré akcie bude držet Deutsche Bank (tj. je skutečným vlastníkem), TDC nepřispěje jediným dolarem, pouze „dodá“ manažery a podle dosažení návratu investic banky může získat podíl (nebo také ne; má ovšem předkupní právo); dále, že TDC zřejmě bude muset prodat svůj podíl v Českých Radiokomunikacích, který vlastní opět spolu s Deutsche Bank přes další konsorcium nazvané Bivideon. Takže to byla zatím dostupná fakta a dále mohou nastoupit jen naše komentáře a spekulace.
Proč banka
Český Telecom ani nyní nemá
strategického vlastníka, ale vlastníka finančního – firmu, která nemá nejmenší zájem podnikat v telekomunikacích, ba ani jinde, a jejíž jedinou starostí (a skvělou dovedností) je práce s penězi. Deutsche Bank Český Telecom
koupila, aby jej později se ziskem prodala. DB se nicméně z „běžných“ bank trochu vymyká – je to jakási
páteřní banka německé ekonomiky, která přímo nebo přes své fondy a různé další investiční „vehikly“ vlastnila snad každý druhý německý podnik a podílela se zásadně na poválečném rozvoji Německa. DB tedy je
banka, která podniká, ví se to o ní, je to předmětem diskusí i kritiky – tj. zda banka má zůstat čistou bankou a jen „půjčovat peníze“, nebo jestli se do těchto operací pouštět smí.
Proč ČTc koupila banka a ne nějaký Telecom, například Deutsche, British nebo France? Protože v současnosti nemá žádný z nich dostatek peněz: všechny jsou zadlužené a jejich akcionáři jim dali jasně najevo – vždyť jste na pokraji krachu, takže se nejdříve pěkně zbavíte svých dluhů a pak vám zase povolíme nakupovat. Logicky z toho vychází, že DB, který nedostatkem peněz netrpí, si u sebe ČTc na nějakou dobu zaparkuje, dividendy možná pokryjí úroky a až se za tři roky telekomunikační trh spraví, prodá některé z těchto firem ČTc hezky nablýskaný a podnikatelsky šlapající za trojnásobek.
Proč Tele Danmark
Protože Deutsche Bank, která evidentně hraje v dealu první housle a určuje pravidla hry,
nedůvěřuje stávajícímu managementu a potřebuje zkušenou telekomunikační firmu, která do firmy dodá management svůj. Tele Danmark (TDC) nic neriskuje, protože do ČTc nedává ani korunu, a může
jedině získat: jestli její manažeři dokáží hodnotu ČTc zvýšit, má firma předkupní právo na akcie firmy. Tj. i TDC může v rámci předkupního práva ČTc koupit a zase prodat. Tak to dnes chodí v utrápeném telekomunikačním trhu: ČTc může putovat z ruky do ruky i několikrát, než najde svůj domov. Když se ČTc bude dařit špatně a jeho hodnota bude klesat (tj. bude prodán třeba zase za nižší cenu než nákupní), Tele Danmark na tom opět nic neztratí; jen jeho manažeři sbalí kufříky a odjedou, nahrazeni jinými. Proč však byl ze všech možných evropských telekomů vybrán právě Tele Danmark, už by byla pustá spekulace, neboť do vztahů mezi DB a TDC nevidíme; je ale faktem, že toto konsorcium už podobně investičně působí i v dalších aktivitách, takže zřejmě si na sebe zvykli a tento poměrně běžný vztah (jeden dodá finance, druhý mozky) jim dobře funguje.
Je však potřeba opravit jiná média (všechna ostatní), která bezelstně citovala vydanou tiskovou zprávu a psala o TDC jako o strategickém investorovi. TDC není ani investor, neboť neinvestuje, a není ani strategický, avšak může se jím stát.
Co TelSource/KPN
Vláda nepostupovala v souladu s dalšími dvěma akcionáři ČTc: TelSource (tvoří jej KPN a Swisscom, 27 % akcií) a KPN přímo (6,5 % akcií). Těm je menšinový podíl nyní v podstatě k ničemu, a budou zřejmě jednat o samostatném prodeji těchto procent; předkupní právo bude zřejmě mít opět druhý akcionář, tedy Deutsche Bank. Obě firmy nechtějí v ČTc fungovat jako strategický vlastník a postupně také vymizela i jejich manažerská kontrola – dnes mají v ČTc vlastně jen jakýsi „mrtvý“, byť pochopitelně hodnotný podíl.
Co s Eurotelem
To je velká otázka. Nelze vůbec vyloučit, že hlavním motorem zájmu Deutsche Bank byl právě Eurotel; ten má totiž zřejmě větší cenu než zbytek, tj. ČTc bez svého podílu v Eurotelu. Klasické telekomy jsou dnes
dole, mobilní operátoři jsou naopak
nahoře, a o lokální mobilní operátory mají zájem nadnárodní giganti: nedávno například koupil Orange lokálního mobilního operátora na Slovensku.
Deutsche Bank může zvolit jeden ze tří postupů: a) nechat věci, jak jsou, b) koupit od amerických partnerů poloviční podíl v ET, c) prodat americkým partnerům poloviční podíl v ET. Nejméně pravděpodobná je varianta a), která ponechává EuroTel z hlediska budoucí strategie v nejasné pozici. EuroTel je dnes tržně vyspělá a stabilizovaná firma, která už potřebuje jediného, silného, strategického vlastníka, už proto, že má proti sobě na domácím trhu podobně konsolidovaného soupeře T-Mobile. Ze zbývajících dvou variant je pak podobně pravděpodobná kterákoli; transakce se nemusí ale realizovat velice rychle, trh stále příjemně roste a DB umí vyčkat do nejvhodnějšího okamžiku, kdy firma je těsně pod vrcholem.
Co s českým státem
Zde by si naši čtenáři asi věděli rady... ale vážně. Definitivní oddělení Českého Telecomu od státu bylo zřejmě
hlavním důvodem k prodeji. Nebyl jím privatizační výnos: vláda s výnosy z ČTc ve svém rozpočtu nepočítala. (Pokud by nyní odolala rychlému rozprášení tohoto nečekaného výnosu do všech stran, zasloužila by si pochvalu).
Pro vládu byl Český Telecom horký brambor – obří firma, jejíž produkty využívá velká většina občanů ČR, potácející se v poslední době jako Jumbo Jet, který sice má kompletní i slušně kompetentní posádku, ale které nebylo řečeno, kam má vlastně letět; řídící věž je rozpačitá a říká, že to nechá na kapitánovi...
Nevyčítejme vládě ani toto rozhodnutí (prodat ČTc v době, kdy za něj dostane málo peněz), ani to předchozí, tedy neprodat ČTc, když se dal prodat cca o 60 % dráž. Vývoj cen na telekomunikačních trzích se naprosto nedal předvídat a po bitvě je každý hned generálem.
Oddělení ČTc od státu ale přinese další přínosy. Stát coby největší česká firma nemusí a nebude u ČTc implicitně nakupovat, zmizí podivnosti jako „národní operátor“ nebo „výhradní dodavatel státní sféry“ a podobně. Stav, kdy se domlouvají tři subjekty, a to ČTÚ, ÚOHS a ČTc o tom, co se má a nemá dělat, a přitom všechny tyto tři subjekty vlastně „patří státu“, je více než schizofrenní. Výsledkem jsou pak politická rozhodnutí: jednou příliš měkká (prodloužení monopolu), jindy nesmyslně tvrdá (nedávné rozhodnutí o poplatcích za Internet jdoucích přes další ISP).
Co s českým uživatelem
Možných je mnoho scénářů a pro pobavení (poděšení?) si uveďme oba krajní. První je
krajně nepříznivý: nový investor se chopí ČTc jen jako loupeživý rytíř, který z firmy vyjme to momentálně nejcennější, u toho rychle dosáhne maximalizace hodnoty a prodá to dál s rychlým, i nevelkým ziskem. Co zbude, se prodá chudšímu loupeživému rytíři – nějakému fondu rizikového kapitálu. Zákazníci-nevolníci zůstanou zákazníky-nevolníky a jejich situace se zhorší.
Druhý je krajně příznivý. Deutsche Bank se bude chovat jako zodpovědný vlastník se starostí o trh, zákazníky, reputaci svou i firmy; bude chtít vytvořit z ČTc kvalitní, dynamickou a moderní telekomunikační firmu nejlepší evropské tradice – takovou, jejíž značka a pověst je hlavní složkou její hodnoty. Dosadí do firmy manažery nikoli třetitřídní, ale prvotřídní, provede rychlou a hlubokou reorganizaci firmy, sníží stavy zaměstnanců o 40 % a dosáhne, že se firma bude chovat férově k zákazníkům i partnerům. Z ČTc vytvoří centrálu středoevropské expanze, firmu, která pohltí další telekomy v okolních východních zemích a nakonec za rovných podmínek sfúzuje s velkým západním telekomem.
Dobrá, nechme fantazírování, oba scénáře jsou stejně nepravděpodobné. Dobře však ilustrují to, že naprosto nelze odhadovat, co tato koupě bude znamenat pro českého uživatele, nelze z ničeho vyvozovat, zda se jeho situace zlepší nebo zhorší, zda se bude něco dít rychle nebo pomalu. Na to je totiž nový spoluvlastník příliš málo čitelný (je to banka, nikoli telecom); není to Volkswagen, který kupoval Škodu Auto – a i tehdy se zcela vážně v novinách psalo, že ji kupuje jen proto, aby ji obratem zavřel a zbavil se tak konkurenta. Mám-li ovšem uvést osobní názor – nijak pevně nepodložený, není ostatně ani čím – pak se domnívám, že pro českého uživatele (méně již pro stát) se jedná o zprávu dobrou. Téměř každý nový vlastník je lepší než český stát, který firmu neřídil. A Deutsche Bank není žádný finanční gangster odněkud z Baham, na dodržení vlastní reputace jí samozřejmě záleží a schopnosti zvýšit hodnotu firem prokázala už nesčíslněkrát; a jsem názoru, že zvýšení hodnoty ČTc jde jen a pouze přes zkvalitnění činnosti firmy a zvýšení spokojenosti zákazníků.