Kolem kopírování hudby, filmů a počítačových programů existuje v naší zemi mnoho různých fám a mýtů. Nejeden ve velkém pracující pirát vás bude ujišťovat, jak je za vodou, protože české právo je děravé jak řešeto, protože on má všechno vymyšlené do nejmenších detailů a hrdě se bude chlubit, že si na něj žádná „softvérovka“ nepřijde.
Všechno tohle vám doloží podrobným vysvětlením všech těch fíglů a děr, kterými náš právní řádu překypuje. A sám bude všemu, co vám bude povídat, skálopevně věřit. O to větší ale bude jeho překvapení, pokud na něj jednoho dne skutečně dojde. Protože polovina z toho, co vám tak nadšeně povykládal, je úplný nesmysl – a ta druhá víceméně taky.
Naopak spousta jiných lidí vás bude přesvědčovat o tom, co všechno dělat nesmíte, co všechno je nelegální a kolik lidí už za to u nás zavřeli. Budou vám říkat, co všechno si musíte nechat líbit a co všechno musíte snést, abyste neporušili žádný zákon. Na tyhle lidi sice nikdy nedojde, ale i oni by se nejspíše divili, kdyby se jim doneslo, kolik z toho, co vám navykládali, je nesmysl.
Pravda je totiž taková, že všechny počítačové programy jsou produkt něčí práce a podle toho jsou i chráněny. A na druhou stranu lidé jsou spotřebitelé a zákazníci – a i oni mají svá práva.
Filmy a hudba
Můžeme začít dobrou zprávou, která mnohé jistě potěší: Je legální pořizovat si kopie filmů či hudby. Ale… tohle byl jen úvod. Existuje totiž celá řada věcí, které je nutno si pohlídat, případně které rovnou nemůžete dělat.
Začneme obecně. V § 30 autorský zákon stanoví (zjednodušeně a přeloženo do lidského jazyka), že je v pořádku pořizovat si záznamy, kopie či napodobeniny čehokoli, pokud se tak bude dít pro vlastní, soukromou potřebu nabyvatele a pokud mu to nepřinese nějaké peníze či jiné hmotné „výhody“. Ovšem hned o odstavec dál už zákon uvádí celou řadu výjimek, kdy takovéto jednání v pořádku není.
Předně je zde řečeno, že celá tahle krásná věta neplatí pro počítačové programy – k tomu se ale dostaneme později. Poté následuje několik dalších, pro nás nepodstatných záležitostí, až konečně v samém závěru je stanoveno, že se nesmí pořizovat „záznam audiovizuálního díla při jeho provozování ze záznamu nebo při přenosu“. Jinými slovy – nemůžete se vypravit do kina s kamerou a natočit si celý film, aniž by byl porušen zákon. Ovšem živý koncert už takto nahrát můžete, pokud vám to pořadatelé výslovně nezakáží.
Další věcí, na kterou je třeba dát si pozor, je „soukromá potřeba“. Zákon totiž nikde nedefinuje, o co jde, a právní výklady se v praxi dosti rozcházejí. Shodnou se jen na jednom: Pokud si takovouto kopii pustíte někde sami pro sebe (bez přítomnosti kohokoliv jiného), je vše v pořádku. Ale je sporné, jestli je v pořádku takto pořízené filmy či hudební CD pouštět i kamarádům, půjčovat jim je – či dokonce přepalovat.
Obecně lze říci jen jedno: Na takovéto filmy a hudbu se vztahují stejná pravidla, jako na filmy nahrané z televize nebo písničky z rádia. Dál už je to jen na zdravém rozumu každého – a v případě problémů na soudci, jak rozhodne.
Zákon také říká, že je zakázáno obcházet „účinné technické prostředky ochrany“. Ovšem nikde není definováno, co účinný prostředek vlastně je a výklad nám může poskytnout leda soudní rozhodnutí – až bude – nebo další novela zákona. Prozatím tedy nezbývá než se opět řídit zdravým rozumem a raději neprolamovat různé ochrany proti kopírování (pokud si ovšem seženete kopii, kde již ochrana prolomena byla někým jiným, potom vy nic neporušujete).
A konečně poslední věcí, kterou je třeba mít na paměti, je fakt, že je sice v pořádku pořizovat si kopie oblíbených filmů či CD populárních kapel; a je legální si je klidně i stahovat z internetu, přepalovat od kamarádů a podobně… Ale zákon nedovoluje jiným, aby vám kopírování svých filmových či hudebních nahrávek umožnili. Rozhodně je problém – a dokonce i trestný čin – vystavit (klidně i zdarma, natož za poplatek) filmy či hudební záznamy ke stažení na internetu. A stejně problematické jsou i všechny P2P klienty, o čemž pojednává jeden z boxíků. A v případě kamarádů… Můžete si od nich něco přepálit, nicméně je sporné, jestli vám to oni mohou bez porušení zákona umožnit.
Software
Jak již bylo zmíněno u filmů a hudby, zákon sice zná výjimku umožňující jejich legální kopírování, ale z této výjimky existuje několik další výjimek včetně jedné, která stanoví, že toto ustanovení neplatí pro počítačové programy. Jak to tedy s nimi je?
Zde je zákon tak fikaný a složitý, že z něj jde někdy hlava kolem i odborníkům. Pokud ale přeskočíme vše, co software přímo netýká, zbude nám celkem jednoduché ustanovení říkající, že kopírovat nějaký program se smí jen tehdy, pokud se jedná o oprávněného uživatele a pokud se jedná o „záložní rozmnoženinu nebytnou pro užívání programu“. Ovšem neradujte se – toto ustanovení totiž neznamená, že je možné si z originálek udělat kopie a zatímco na drahá originální CD bude sedat prach ve skříňce, do počítače přijdou jen kopie. V zákoně se totiž dočtete velkou zajímavost – „záložní rozmnoženinou“ se rozumí instalace programu do počítače.
Z toho plyne, že oprávněný uživatel si smí legálně nainstalovat program do počítače – ale jen za předpokladu, že to je nezbytné k jeho spuštění. A to je vše, co může.
Co z toho plyne? Zjednodušeně řečeno – se softwarem si člověk legálně nic neužije, pokud si ho nekoupí. Je téměř jedno, jestli jej bude jen stahovat a ani jednou jej nespustí; jestli bude stažené programy používat od rána do večera či jestli je dokonce bude nabízet ke stažení jiným. Jediné, na co by jednotlivé věci mohly mít vliv, by (v případě problémů) byla shovívavost soudu.
A jaké že tresty může soud dopadenému uložit? Každý pirát se především dopouští trestného činu porušování autorských práv podle § 152 trestního zákona. V případě, že by škoda (tedy celková cena programů v počítači a na CD – či celková cena programů, které obžalovaný umožnil jiným si od něj stáhnout, počítáno v poměru jedno stažení = jedna kopie) nedosáhla na půl milionu, jde o lepší variantu – hrozí mu vězení maximálně na dva roky, což většinou znamená, že by dostal „jen“ podmínku, dále pokuta a případně i propadnutí počítače.
Ovšem pokud způsobí větší než půlmilionovou škodu, pohybuje se sazba od půl roku po pět let vězení. to znamená reálnou možnost strávit nedobrovolně pár měsíců v nápravném zařízení. Kromě toho je možné udělit opět pokutu (až pět milionů), nechat propadnout počítač, ale navíc ještě nechat uhradit soudní poplatky a finanční kompenzace firmám, jejichž softwaru se kauza týká.
Kdo je OPRÁVNĚNÝ uživatel?
Oprávněný uživatel je právní pojem, jímž je označována osoba, která používá softwarový produkt legálně a která není autorem tohoto programu. To, že někdo není nebo nebyl oprávněným uživatelem je fakt, který vám musí dokázat, pokud jste obvinění ze softwarového pirátství. A proto je důležité vědět, jak se takový „oprávněný uživatel“ vlastně pozná.
Až donedávna byla situace značně komplikovaná, ale poslední novela autorského zákona věci poněkud zjednodušila. Nyní je v § 66 odst. 6 definováno, že oprávněným uživatelem software je „osoba, která má vlastnické či jiné právo k rozmnoženině tohoto programu; dále oprávněný nabyvatel licence nebo osoba oprávněná program užívat“.
Pro nás je důležitá zejména první skupina, kdy lze konstatovat, že oprávněným uživatelem je ten, kdo může ukázat originální CD; a to bez ohledu na to, zda je jeho (má k ní tedy vlastnické právo) či zda jej má půjčené (má k němu tedy právo držby – čili „jiné právo“ dle zákonné definice).
