Kdo není online, jako by ani nebyl. Nejsem frikulín (free, cool a in), protože nepoužívám komunitní weby, ale zato se cítím bezpečněji. Jaká jsou rizika virtuálních přátelství online?
Tento článek vznikl ve spolupráci s časopisem Computer. Jeho plné znění najdete v čísle 5/09.
Sociální sítě mají pevné jádro své popularity především ve Spojených státech, odkud se však neuvěřitelně rychle přenesly také do zbývajícího světa. Díky velice jednoduchému principu se kdokoliv může stát součástí této všelijak propletené masy, základ ale tvoří hlavně náctiletí, což pramení ze snadné dostupnosti internetu a jejich zábavného využití právě touto věkovou skupinou. Bohužel ale právě tato kategorie je také nejzranitelnější.
Registrace jako smlouva s ďáblem
Hlavní problém všech sociálních sítí a komunitních webů paradoxně spočívá v jejich až přílišné otevřenosti, uživatelské přívětivosti a jednoduchému použití. Všechny tyto ingredience ve výsledku tvoří službu, které řada uživatelů bezhlavě důvěřuje a ráda prozrazuje veškeré detaily o své osobě. Však taky proč ne, když mít profil a být online je tak „cool“ a člověk se cítí „in“. Možná je to tím, že už mi dávno není -náct (ano, samozřejmě vím, že sociální sítě nejsou čistě výhradou této kategorie), ale tak nějak necítím potřebu prozrazovat o sobě, co právě čtu, poslouchám, kam se chystám na výlet a co jsem kde vyfotil.
S ďáblem měl před několika týdny problém i Facebook, který se loni dostal do povědomí i české veřejnosti
Celá řada uživatelů křičí proti Googlu a sbírání potenciálně citlivých údajů, stejně tak podezírají Microsoft, že pomaličku potichoučku sleduje každé jejich klepnutí myší a stisknutí klávesy ve Windows. Ale pak hurá na MySpace, prozradit, kde bydlí, kde byli o víkendu, a vystavit fotky. Sice je možné definovat práva pro veřejný přístup a soukromý, ale až někdo do databáze pronikne, jen těžko se těmito pravidly bude řídit.
„Zadejte do Googlu své jméno a možná budete překvapeni, co o vás kdokoliv může najít“
Jakmile vás a vaše soukromí někdo zneužije v reálném životě, máte nárok na řízení s ním. Ale co když někdo pronikne do databáze Facebooku a zneužije vaše citlivé údaje, které doposud byly vymezeny jen pár uživatelům? Odškodní vás Facebook? Kdepak, stačí si projít podmínky použití, jež jste odsouhlasili během registrace. Třetí strana se směje, vy pláčete a Facebook se zříká odpovědnosti. Facebook zde používám pouze jako příklad, podobný princip je klasikou i v případě jiných služeb, stačí si čas od času prolistovat podmínky použití, licenční ujednání nebo podobně pojmenované pasáže textu, s nimiž při registraci musíte souhlasit.
Od virtuálních hrozeb k drsné realitěS tím, jak se online bytí stále více prolíná s našimi reálnými identitami, bude narůstat i počet případů, kdy spolu hrozby obou světů budou přímo souviset. Příkladem může být kauza citovaná na stránkách webového serveru Symbio.cz: V únoru 2007 texaský soud rozhodl o neoprávněnosti žaloby podané na server MySpace jednou americkou rodinou. Důvodem žaloby bylo to, že prostřednictvím MySpace se třináctiletá Julie Doe seznámila s mužem, který ji následně na osobní schůzce sexuálně obtěžoval. Soudce žalobu zamítl s odůvodněním: „Pokud má někdo povinnost chránit Julii Doe, jsou to její rodiče, ne MySpace.“ Dívka navíc při registraci uvedla, že jí je 18 let. |
Kolik stojí jedna duše?
Ve všech sociálních sítích a dalších online službách si uživatelé poměrně logicky volí stejnou přezdívku (login, nick), aby je bylo možné snadno dohledat a přidat si je mezi virtuální přátele a kontakty. Nikomu ani příliš nevadí, pokud při registracích vyplní své jméno a příjmení, je přeci důležité, aby si dotyčného kdokoliv mohl rychle spojit s reálnou identitou. A pokud to spojíme s vyplněním koníčků a oblíbených činností, dáváme nejen sociálním sítím, ale také dalším webům nový záznam do krásné databáze, která přesně reflektuje naše reálné životy.
Takováto databáze navyšuje hodnotu webové služby, jakmile by se totiž majitelé a provozovatelé rozhodli kompletní web prodat, nebude v přehledu aktiv pouze kód, návštěvnost apod., ale také tato databáze, která mívá pro cílenou reklamu cenu zlata. Při registraci uživatel prozradí své koníčky, souhlasí se zasíláním novinek a reklamních nabídek, to vše na straně jedince.
Zjistit svoji kyberstopu v prohlížečích můžete třeba i pomocí egosurfingového vyhledávače Pipl
Více si o egosurfingu (vyhledávání osob na internetu) můžete přečíst v článku Hrátky s vyhledávači
A jak celá věc může obchodně vypadat ze strany provozovatelů webu? Ti dají firmě XYZ nabídku sta tisíců duší, které zajímá například technika nebo farmaceutika z některé oblasti a kterým mohou naprosto dle odsouhlasených registračních podmínek zaslat e-mail. Pokud XYZ souhlasí, zbývá pouze dohodnout cenu. Uvedený příklad naštěstí zatím v praxi není denním chlebem, nicméně podmínky a nástroje vůbec nebrání jeho častějšímu využití do budoucna.
V očích řady uživatelů možná budu zpátečník, ale v blízké době mě opravdu na sociálních a komunitních webech nehledejte. Rád si budu užívat toho, že je pro mě internet zábavou a prací, nikoliv místem, kde bych se musel zpovídat z detailů svého soukromého života.
Psali jsme o soukromí na Živě.cz (22. 10. 2008)
Český seznamovací a komunitní portál pro mladé – Líbímseti.cz má velký problém. Podle provozovatele jej každý den navštíví 75 tisíc dívek a žen, přičemž polovině z nich je 15 až 20 let a té druhé je i tak pod třicet. Líbímseti dnes hostuje bezmála milion uživatelských profilů (mnoho z nich je podvodných a duplicitních), ve kterých mohou jejich majitelé prezentovat své fotografie. Zároveň ale na web nahrávají i soukromé fotky chráněné heslem pouze pro úzký okruh přátel.
Právě těchto, povětšinou intimních, fotek se zachtělo několika hackerům a tak obešli autentizační systém a několik tisíc heslem chráněných fotografií českých dívek stáhli a nabídli je ostatním na tuzemských undergroundových fórech. Ačkoliv se jedná o několik měsíců starý případ, média se mu začínají věnovat až nyní a bijí na poplach.
Na obranu je však už příliš pozdě a přiznává to i šéf komunitního portálu, Oldřich Neuberger, podle kterého se sice už únikem dat zabývají kolegové, ale najít skutečného viníka je téměř nemožné.
Fotografie najdete poměrně lehce, vystačíte si vlastně s Googlem. Pokud o tom ale skutečně uvažujete, uvědomte si, že v nepřeberném množství fotografií můžete snadno narazit na dceru, přítelkyni nebo manželku, nemluvě o tom, že některým dívkám může být i méně než patnáct let. Skutečně po tom toužíte?
